Za dávných dob bydlila v litomyšlském zámku hraběnka, která byla velmi pyšná a ješitná. Ráda se převlékala a ukazovala v nejrůznějších šatech. Tu ve své pýše si dala upéci oblek z koláčků, aby měla šat jako nikdo jiný. Nesouc se jako pávice, vyšla si v něm v neděli na procházku. Na zámeckém nádvoří jí vstoupila do cesty stará, otrhaná žebračka a sepjala proti ní vyhublé ruce: „Slituj se nade mnou, milostivá paní, ulev mé bídě sebemenším dárkem!“ „Jdi mi z cesty, špinavá poběhlice!“ obořila se na ni hraběnka a kráčela pyšně dále. „Jaké to rouhání se Bohu!“ „Božím darem zbůhdarma mrháš, zatímco má dcera a její děti hladem strádají a hynou. Kéž tě, bezcitná paní, Bůh na místě ztrestá!“ Za trest měla zůstati v zakletí tak dlouho, dokud nenapraví svou pyšnou povahu a dokud někdo jiný nenajde její hrobku, a nevysloví správná slova.